Proč bez vody
nepřežijeme?

Voda tvoří nedílnou součást vnitřního prostředí organizmu. Tekutiny obsahuje každá lidská buňka, probíhají v nich veškeré procesy látkové výměny. Vodu potřebujeme pro krevní oběh, dýchací soustavu, trávicí ústrojí, pro regulaci tělesné teploty. Krev obsahuje více než 80 % vody, kosti 20 %, mozek a svaly 75 %. Celkový objem vody v těle zdravého dospělého člověka se pohybuje mezi 50 a 60 % tělesné hmotnosti.

Voda je pro zdraví člověka nepostradatelná tekutina, protože v těle plní ty nejdůležitější funkce:

• podílí se na trávení potravy a hraje významnou roli při štěpení živin,
• napomáhá transportu živin do buněk a tkání,
• odvádí odpadní látky, škodliviny a nadbytečné živiny z těla,
• reguluje tělesnou teplotu a zabraňuje tak přehřívání organizmu,
• hraje důležitou roli v rovnováze krevního tlaku.

Bez potřebného množství tekutin není možné správné fungování a dobrá kondice organizmu. Nedostatek tekutin snižuje celkovou fyzickou i duševní výkonnost, může způsobovat únavu, bolesti hlavy, kloubů apod. Při dlouhodobém nebo významném nedostatku tekutin mohou být zdravotní potíže ještě daleko závažnější.

O vodu přicházíme vylučováním tekutin kůží a plícemi (40–50 %), močí (50 %) a stolicí (3–10 %). Mezi skupiny nejvíce ohrožené nedostatkem tekutin patří děti a staří lidé. Malé děti mají více mimobuněčných tekutin a naopak menší objem cirkulujících tekutin, proto jsou náchylnější k jejich ztrátám. U starších lidí mizí pocit žízně a s ním i potřeba doplňovat tekutiny, navíc jich ztrácejí více kůží i močí než lidé v produktivním věku.

Pro podporu všech životně důležitých funkcí organizmu je nutné zajistit tělu pravidelný a vhodný pitný režim, který je nezbytnou součástí prevence celé řady onemocnění včetně těch velice závažných.

• Zatímco bez jídla přežijeme i měsíce, bez vody sotva několik dní.
• Již při ztrátě pouhého 1 % vody začne tělo mobilizovat obranné mechanizmy, při ztrátě 2 % klesá výkonnost a ztráta 5–10 % může vést až k oběhovému a metabolickému selhání.
• Dehydratace (ztráta 10–20 % vody v těle) může být životu nebezpečná.
• Absolutní nedostatek tekutin je po několika dnech neslučitelný se životem, smrtelný může být pokles vody v těle o 20 %.
• Dehydratací jsou nejvíce ohroženy děti a starší lidé, protože často vůbec nepociťují žízeň.
• Dlouhodobý pocit žízně může být příznakem vážnějšího onemocnění, například cukrovky.
• Během roku průměrně vypijeme přes 1000 litrů vody, během dne proteče našimi ledvinami zhruba 180 litrů vody.

Lidé i zvířata ztrácejí vodu v podobě vodní páry ve vydechovaném vzduchu a v potu, moči nebo stolici. Spolu s vodou se vylučují také soli (minerální látky) ve formě elektrolytů, jako je sodík, draslík, hořčík, fosfor, chlor a další. Tělo neustále udržuje rovnováhu mezi ztrátami vody i elektrolytů a jejich příjmem, ale při velkých ztrátách ji udržet nedokáže a dochází k dehydrataci. K opětovnému dosažení rovnováhy tělo potřebuje kromě vody také elektrolyty, samotná voda bez současné náhrady jejich patřičného množství nemusí stačit. Pokud se rovnováha neobnoví, mohou některé příznaky přetrvávat nebo se zhoršovat.

Dehydrataci při déle trvajících nebo velkých ztrátách tekutin může způsobit řada faktorů:

• horečka, přehřátí, intenzivní cvičení nebo pracovní činnost v horkém a vlhkém prostředí,
• zvracení, průjem a zvýšené močení např. v důsledku infekce,
• různé nemoci jako cukrovka, poruchy ledvin nebo některé nemoci žláz s vnitřní sekrecí,
• neschopnost vyhledat vodu a samostatně se napít (kojenec, zdravotně postižená osoba),
• zhoršená schopnost pít (poruchy vědomí, postižení ústní dutiny a jícnu, poruchy polykání při mozkových příhodách, některé psychiatrické stavy aj.),
• významná plošná poranění kůže, typicky popáleniny.

K dehydrataci může docházet v průběhu celého roku v případech, kdy není voda vyloučená potem nahrazena dostatečným příjmem tekutin. K podobnému jevu dochází také např. při saunování, kdy ztráta vody potem představuje až několik litrů. Přestože je ztráta tekutin v suchém prostředí vyšší, nebezpečí představuje i fyzická činnost při vysoké relativní vlhkosti vzduchu, která vede rychleji k přehřátí organizmu. Důvodem je snížené odpařování potu jako účinného faktoru regulace tělesné teploty. Ač se to na první pohled nezdá, riziko dehydratace představuje rovněž zimní období, protože nízká relativní vlhkost vzduchu při mrazu je spojena s vyšší ztrátou vody ve vydechovaném vzduchu. V chladném počasí je navíc obecně nižší subjektivní pocit žízně. Proto jsou v zimě ohroženy dehydratací především malé děti.

Zjednodušeně lze dehydrataci rozdělit do tří fází – mírná, střední a těžká. Při mírné a často i střední dehydrataci vrátí tělo zpět do rovnováhy pití, tedy perorální příjem tekutin s obsahem elektrolytů, které byly ztraceny. Vhodnou součástí každodenního pitného režimu jsou tak především přírodní minerálky, které doplňují tělu důležité minerální látky, tj. elektrolyty (např. hořčík, vápník, draslík a fluor).

Mírná až střední dehydratace může zahrnovat příznaky, jako je zvýšená žízeň, pocit sucha v ústech, únava nebo ospalost, závratě, bolest hlavy, suchost kůže a sliznic nebo snížení objemu moči, která má tmavší barvu.

Tyto příznaky se mohou rychle zhoršovat a ukazují pak na těžkou dehydrataci s rozvojem dalších symptomů:

• výrazně nižší výdej moči nebo zástava močení, kdy moč je koncentrovaná a má sytě žlutou nebo jantarovou barvu,
• závratě a pocit slabosti, který nedovoluje člověku normálně stát,
• pokles krevního tlaku při postavení se ze sedu nebo lehu (ortostatická hypotenze),
• zrychlená srdeční frekvence a zrychlený dech,
• zvýšená tělesná teplota,
• suchost kůže a sliznic, vymizení žilní kresby na hřbetu rukou,
• zhoršení stavu vědomí, zmatenost až kóma.

Těžké formy dehydratace jsou obvykle spojeny s elektrolytovou nerovnováhou a vyžadují lékařskou intervenci, v případě nerozpoznání a neléčení mohou vést až ke smrti.

Snížení objemu tělesné vody vede ke změnám v prokrvení tělesných orgánů – přednost v zásobení mají tzv. životně důležité orgány, tj. mozek, srdce, plíce, svaly a nadledviny, zatímco tzv. vnitřní orgány jsou prokrvovány méně. Mezi ně patří trávicí trakt a ledviny a tyto orgány bývají při déle trvající dehydrataci poškozeny jako první.

Pokud je dehydratace rozpoznána včas a ve stádiu mírné až střední závažnosti, většina lidí se bez problémů zotaví po obnovení příjmu tekutin. Dehydratace způsobená horkem, příliš intenzivním cvičením nebo sníženým příjmem vody se obecně dá zvládnout snadno. Prognóza se však zhoršuje se stupněm a délkou trvání dehydratace.

Je tedy nutné věnovat pozornost dostatečnému příjmu tekutin a při jejich zvýšené potřebě je včas hradit, tedy ještě v době, než se objeví žízeň jako varující signál. Ideální prostředek prevence představuje čistá voda – nejlépe přírodní pramenité, minerální nebo kojenecké vody, které jsou velmi kvalitní, čisté a neupravené, bez obsahu chemických přídatných látek. K méně vhodným tekutinám patří sycené slazené nápoje a nápoje s obsahem alkoholu, který sám o sobě vede ke zvýšenému vylučování moče.

Nejlepší prevenci dehydratace představuje pravidelný a důsledný pitný režim. Dobrým pomocníkem je barva moči, která by měla být velmi světlá – tmavá, koncentrovaná moč poukazuje na nedostatečný pitný režim. Pro dospělého člověka se uvádí doporučený příjem tekutin přibližně 35 ml/1 kg tělesné hmotnosti/1 den (např. při hmotnosti 80 kg to je zhruba 2 800 ml během dne). Na zásobování organizmu tekutinami se podílí nápoje (1200–1500 ml), voda v potravinách (700–1000 ml) a voda vytvořená v rámci metabolizmu (20–300 ml). Výdej tekutin probíhá močí (1200–1500 ml), stolicí (100–150 ml), potem a dýcháním (1000 ml).

Doporučený příjem tekutin je nutné přizpůsobit individuálním potřebám. Ovlivňuje ho řada faktorů, např. tělesná hmotnost nebo věk. Dvoumetrový stokilový muž bude mít jinou potřebu tekutin než padesátikilová, 160 cm vysoká žena nebo dítě, byť stejně vysoké. Další vliv na pitný režim má fyzická aktivita – ne že by sedavé zaměstnání potřebu tekutin snižovalo, ale fyzická aktivita ji zvyšuje. Sportující lidé produkují díky větší svalové činnosti více tepla, a proto mají větší potřebu ochlazování v podobě pocení, a tím i vyšší nároky na příjem tekutin.

Významnou roli hraje také složení stravy. Milovník polévek, který současně dodržuje odborná doporučení týkající se konzumace ovoce a zeleniny, má poměrně velkou část potřeby tekutin splněnou stravou. Jedna polévka za den a kousek ovoce nebo zeleniny ke každému jídlu (nebo jako jeho součást) pokryje zhruba třetinu denní potřeby tekutin. Naopak milovník smažených či grilovaných jídel s nepravidelnou konzumací ovoce a zeleniny bude muset většinu své potřeby tekutin splnit v rámci pitného režimu.

Organizmus dokáže využít jen poměrně malou porci tekutin najednou (cca 250 ml), náhlý příjem většího množství tekutin nevyužije a bez užitku vyloučí. Pravidelnost příjmu tekutin, tj. pití v pravidelných intervalech je tedy velice důležité. Napít se hodně ráno a pak v průběhu dne méně, nebo naopak, je chyba. 

Stejně tak je chyba podřizovat pití dennímu režimu a přijímat tekutiny jen v pohodlí domova – samozřejmě se můžeme napít doma, pak jet do práce a napít se zase, až když do té práce dojedeme. Ale např. poštovní doručovatelka, která celé dopoledne roznáší poštu, by se měla párkrát napít také během této aktivity, i když v nepříznivých podmínkách. Příznivé a nepříznivé podmínky pro pití nebo nepití neexistují. 

Pro správnou hydrataci organizmu je zapotřebí myslet na pití v průběhu celého dne, jedno nárazové doplnění tekutin potřeby těla neřeší. Pocitu žízně, kdy už tělo volá o pomoc, totiž musíme předcházet a nečekat na něj – děti nebo senioři, dehydratací nejvíce ohrožené skupiny, se ho ani dočkat nemusí, protože žízeň často vůbec nepociťují.  

Vedle množství se zajímáme také o složení tekutin, a to i v případě, že už máme známky jejich nedostatku. Může ho způsobovat prosté zanedbání pitného režimu, ale i zvýšené nároky organizmu při nemoci, větší fyzické zátěži apod., kdy je třeba doplnit tělu spolu s tekutinami také minerální látky. Základ každého pitného režimu by měla tvořit voda, minerálky a čaje. Mezi přírodními pramenitými a minerálními vodami si můžeme vybírat ty nejvhodnější s ohledem nejen na chuť, ale také na náš aktuální zdravotní stav a životní styl – k tomu slouží detailní informace na etiketě láhve.

Hlavním úkolem ledvin je vylučování vody a přebytečných látek v těle (např. sodíku, draslíku, fosfátů nebo vápenatých iontů) a zplodin metabolizmu (např. kyseliny močové, močoviny, kreatininu). Všechny tyto odpadní látky jsou vylučovány močí. Mezi nejčastější onemocnění ledvin patří zánětlivá onemocnění, nádorová onemocnění, druhotná postižení při cukrovce a onemocnění ledvinovými kameny (urolitiáza). Na vzniku urolitiázy se podílí mnoho faktorů. K těm nejrizikovějším patří nedostatečný příjem tekutin, nevhodné složení stravy a zvýšená koncentrace látek tvořících ledvinové kameny.

Základním pravidlem prevence je proto dostatečný příjem vhodných tekutin, které pomohou naředit moč, a tím výrazně sníží riziko urolitiázy. V případě nedostatku tekutin tělo produkuje moč s vyšší koncentrací odpadních produktů, z nichž se mohou tvořit krystaly a následně ledvinové kameny. Proto je důležité dosáhnout denního výdeje moči nad 2 l, díky pravidelnému a vhodnému pitnému režimu. Dostatečný příjem tekutin jsou minimálně 2 litry denně s preferencí vody a minerálek, vypité v průběhu celého dne.

Na prevenci urolitiázy má příznivý efekt voda s obsahem minerálních látek. Například vyšší obsah hořčíku anebo draslíku ve vodě vede k alkalizaci moči a zvýšenému vylučování citrátu, což brání vzniku kamenů. Není pravda, že by minerální vody přispívaly ke vzniku ledvinových kamenů. Ke každodennímu pití jsou vhodnější přírodní minerálky s nižším a středním obsahem minerálních látek než minerálky s vysokým obsahem minerálních látek. Vhodné jsou také ovocné šťávy, zejména pomerančový džus. Nevhodné jsou kolové nápoje a nápoje s obsahem cukru, které riziko vzniku urolitiázy zvyšují. Historicky tradované a mezi pacienty oblíbené pití piva nelze pro zabránění tvorby ledvinových kamenů doporučit vzhledem k vysokému přísunu energie, a tím zvýšenému vylučování kyseliny močové v moči.

Vedle pitného režimu má na vznik ledvinových kamenů vliv také skladba jídelníčku, proto je dobré mít na paměti nutriční desatero pro zdravé ledviny.

Děkujeme za odbornou spolupráci při přípravě materiálu České urologické společnosti

V četnosti výskytu jsou infekce močových cest na 2. místě, hned po infekcích cest dýchacích. První močové infekce se mohou objevit už v dětském věku. Ve svém životě se s nimi setkává každá druhá žena, u 30 % z nich dochází k recidivě, u 15 % jsou recidivy časté. Muži trpí záněty močových cest spíše ve vyšším věku, kdy téměř srovnají počty trpících žen. 

Zánětlivá onemocnění močových cest mohou postihnout horní močové cesty (ledviny), ovšem mnohem častěji postihují dolní močové cesty (močový měchýř, močovou trubici, u mužů i prostatu, varle či nadvarle). U žen bývají tyto záněty často spojeny s gynekologickými infekcemi. Uroinfekcí může onemocnět i jinak zdravý člověk, ale častěji onemocní aktuálně oslabený jedinec například prochlazením, obvykle ve spojení s nedostatečným pitným režimem. Příznaky se mohou projevit bolestivým močením, častým nucením na močení, bolestí v podbřišku a až v 80 % různou škálou červeného zbarvení moči (v důsledku krvácení sliznice měchýře postižené zánětem). Nástup problémů bývá poměrně rychlý, i v řádu hodin. Nejčastější příčinou je prochlazení, významnou měrou se podílí i přenos bakterií sexuálním stykem.   

Při obtížích hraje důležitou roli časté močení, protože pomáhá vyplavovat bakterie a omezovat jejich množení. K tomu je nezbytný zvýšený příjem vhodných tekutin, díky kterému se zároveň sníží koncentrace moči, a tím i dráždění močových cest. Správný příjem tekutin je takový, který umožní vymočit za 24 hodin 2 litry moče. Vhodné tekutiny jsou voda, minerálky a slabé čaje. Doporučují se pít i léčivé čaje se zklidňujícím protizánětlivým efektem, např. heřmánek, řepík lékařský, hluchavka, zlatobýl nebo ostropestřec. 

Při přetrvávajících potížích je nezbytné vyhledat lékaře a onemocnění léčit, aby se nevyvinulo v chronickou formu. Základ léčby zánětu močových cest tvoří antimikrobiální léčba, která je bez dostatečného příjmu tekutin však méně efektivní.

Děkujeme za odbornou spolupráci při přípravě materiálu České urologické společnosti

Aby kůže správně fungovala, potřebuje stejně jako většina buněk a systémů v organizmu dostatečné množství vody neboli hydrataci. Kůže obsahuje 6–8 l vody, přičemž 6 l jí je v podkoží, 120 ml v pokožce a 20 ml v rohové vrstvě. Když má kůže vody dost, je krásně hladká a vypnutá, když má vody málo, je povadlá a scvrklá. Dehydratovaná kůže je navíc křehká, má oslabenou bariérovou funkci a její buňky neplní svoji normální úlohu. To vede k olupování, šupinatění, pocitu napětí a unavenému vzhledu, dochází k předčasnému stárnutí, zvyšuje se riziko alergických reakcí. 

Kůže se vyznačuje velmi vysokou metabolickou aktivitou, to znamená, že vyrábí velké množství účinných látek. Například funguje jako zásobárna tuku, který organizmus průběžně odbourává a využívá jako zdroj energie. V kůži se proto neustále něco transportuje a k tomu jsou potřeba tekutiny. Když je v kůži tekutin nedostatek, transport vázne. Navíc při výrobě účinných látek vznikají odpadní produkty, které by v kůži neměly zůstat. To je také úkol vody, sesbírat prostřednictvím lymfy odpadní látky a přes lymfatické cévy a uzliny je odvést do krevního oběhu. Zásadní roli tady hraje voda dodávaná tělu pitným režimem, hydratační krémy mají pouze lokální účinek na povrchu kůže a s transportem v kůži nepomohou. 

Hydratační krémy a ostatní hydratační přípravky mají pro zdraví a krásu kůže také význam, ale nejlépe v kombinaci s pitným režimem. Kůži je nutné zásobovat vodou zevnitř, péče zvenku má jiný efekt. Přínos krémů spočívá více než v hydrataci v komplexním zvláčňování pleti, které dodávají lipidy. Tím zjemňují rohovou vrstvu a zároveň podporují ochrannou funkci kůže před vnějším prostředím.  

Vodu zevnitř je třeba dodávat kožním buňkám pravidelně. Při nárazovém pití většího množství vody tělo tuto vodu velmi rychle zase vyloučí (vymočí) a kožní buňky z ní téměř nic nemají. Zatímco při dlouhodobém pravidelném zásobování těla vodou si organizmus stihne uložit vodu do kůže, která pak tyto zásoby využívá. Projeví se to také na jejím vzhledu, a to už po několika dnech. Nejprve se naplní vodou (a rozšíří) horní i střední vrstva kůže, načež se povrch kůže vypne, vyhladí a působí mladistvěji.  

V případě stárnutí kůže představuje hlavní problém ztráta jejího objemu s následkem propadlých tváří, scvrklé pleti a viditelných vrásek. Pokud je tělo dostatečně zásobováno vodou, kůže se mnohem déle udrží mladistvě svěží a krásná. Při správném pitném režimu a dostatečném množství vody v kůži zbytečně nevznikají vrásky, prostě nejsou. Pití vody tedy skutečně pomáhá, nejen opticky, ale i prakticky, vyhladit vrásky a zpomalit stárnutí pleti.

Děkujeme za odbornou spolupráci při přípravě materiálu České dermatovenerologické společnosti

Základním předpokladem zdravého chrupu je kvalitní preventivní péče, protože převážné většině onemocnění ústní dutiny lze předejít správnou ústní hygienou a zdravou životosprávou. Odborníci zdůrazňují, že čistý zub se v drtivé většině případů sám nezkazí. Správná péče o zuby je přitom důležitá už od raného dětství. Prohřešky v ústní hygieně a omlouvání nečištěného dětského chrupu se dříve či později projeví zubním kazem. Prevence zubního kazu a onemocnění ústní dutiny má jednoduchá pravidla, zahrnuje 3 základní pilíře – mechanické čištění zubů, výživu včetně pitného režimu a fluoridovou péči.

Mechanické čištění zubů: velmi důležité je systematické čištění zubů, se kterým významně pomohou pravidelné návštěvy dentální hygienistky. Doporučuje se zuby pečlivě čistit dvakrát denně zubním kartáčkem a používat při tom i pomůcky na čištění mezizubních prostor (mezizubní kartáčky a dentální nit).

Výživa a pitný režim: pravděpodobnost vzniku zubního kazu zvyšuje konzumace sladkých jídel a popíjení sladkých nápojů během dne. Není nutné se sladkostí úplně vzdát, protože pro vznik zubního kazu není podstatné množství cukru, ale frekvence jeho přísunu. S ohledem na zubní zdraví je zásadní rozdíl, jestli sníme tabulku čokolády najednou, nebo ji uždibujeme v průběhu celého dne. Obdobou je pití sladkých nápojů. Lepší je sníst nebo vypít něco sladkého najednou než mlsat průběžně celý den. A vůbec nejlepší je pít neslazené nápoje, které by se měly stát základem našeho každodenního pitného režimu. Vhodným zdrojem tekutin pro pitný režim dospělých i dětí je přírodní pramenitá voda, přírodní slabě až středně mineralizovaná voda nebo neslazený čaj. 

Fluoridová péče: účinnou pomocí proti zubnímu kazu je také fluoridace. Zajistí ji zubní pasta s fluoridy, u lékaře pak některý z prostředků určených k profesionálnímu použití. U dětí se doporučuje používání zubní pasty s fluoridy odpovídající věku dítěte, samozřejmě v kombinaci s účinným čištěním zubů.

Děkujeme za odbornou spolupráci při přípravě materiálu Českému zelenému kříži

Většina chřipkových onemocnění bývá provázena výraznými celkovými příznaky, jako jsou vysoké teploty, bolesti svalů a kloubů, bolesti hlavy, kašel, pocení, slabost a riziko dehydratace. Pokud jsme již nakaženi, je důležité zaměřit se na tyto příznaky – snížit teplotu léky a fyzikálním chlazením, dodržovat klidový režim, doplňovat vitamíny (nejlépe formou ovoce a zeleniny). Zásadní je také dostatečný příjem tekutin včetně náhrady ztrát minerálních látek, které vznikají pocením. 

Horečka je projevem nemoci, a pokud není extrémní (nad 40 °C), je zároveň léčebným procesem, protože bojuje s viry, které napadly tělo – zvyšuje rychlost a sílu imunitní reakce, omezuje aktivitu a množení buněk zasažených viry. Jde o stav se zvýšenými metabolickými nároky a zvýšenou potřebou energie pro imunitní systém. Zvyšuje se také potřeba tekutin, a to každý stupeň Celsia nad 37 °C o 12 %. Dospělý člověk by tedy měl vypít při horečce 39 °C nejméně o čtvrtinu víc tekutin než obvykle, při vyšších teplotách by toto množství mělo být ještě větší.

Horečka má několik fází. Při první (latentní) se ještě teplota nemění. Při druhé teplota stoupá a máme pocit chladu, může se dostavit i svalový třes a stoupá bazální metabolizmus, kůže je studená. Po dosažení maximální teploty ve třetí fázi je kůže teplá, červená a suchá, s každým °C stoupá i tepová frekvence (o 8–10 tepů). Čtvrtou fází je ústup teploty k normě, kůže je teplá, červená, vlhká, dochází k výraznému pocení, poklesu tlaku a optimálně i k pocitu žízně. V této fázi hrozí dehydratace, zejména při současném průjmovém onemocnění.

Horečku doprovází pocení. Jedná se o přirozený, pro život nezbytný mechanizmus, který ochlazuje a také detoxikuje tělo. Ke znatelnému pocení dochází při teplotě od 37 °C. Produkce potu je vysoce variabilní, může činit až několik litrů za 24 hodin. Pot neobsahuje jen vodu, ale také nezbytné minerální látky (sodík, draslík, chlorid aj.). Kromě ztráty vody je tedy potřeba doplnit tělu i tyto minerální látky. K tomu se hodí především přírodní minerální vody. Při zvýšeném pocení, to znamená i při horečkách, proto můžeme vedle běžných minerálních vod zařadit i ty silně mineralizované. 

Cítíme-li chlad, pijeme raději teplé nápoje, cítíme-li teplo nebo potíme-li se, pijeme chladné (nikoli ledové) nápoje. Vzhledem k vyšší energetické potřebě a častému nechutenství je vhodné nápoje mírně osladit cukrem, případně využít ovocné šťávy nebo džusy. Zelený čaj ani jiné nápoje s obsahem stimulačních látek nejsou vhodné (kvůli zvýšené zátěži oběhového systému v důsledku horečky), u bylinkových čajů je třeba dbát i na jejich účinek. Pokud užíváme léky, měli bychom se vyhnout konzumaci džusů, především grapefruitového. Totéž se týká pomela a granátového jablka, ale také velmi oblíbeného zázvoru.

Děkujeme za odbornou spolupráci při přípravě materiálu Fóru zdravé výživy

Výskyt cestovní trombózy například u letů delších než 10 hodin se odhaduje na 5 %. U třetiny cestujících se toto onemocnění může projevit již během cesty, u dvou třetin během 4 týdnů po jejím ukončení. Nejvíce jsou ohroženy osoby, které mají rizikové faktory ke vzniku žilní trombózy a plicní embolie. Ukazuje se, že důležitou a přitom velice snadno napravitelnou příčinou vzniku tohoto onemocnění může být snížený příjem tekutin, který způsobí výrazné zahuštění krve, dehydrataci. 

V současnosti je dostupná celá řada velmi účinných léků, které zabraňují žilním trombózám (ředí krev). Mohou být podávány do žíly, pod kůži či ve formě tablet. I když u extrémně rizikových pacientů se zvažuje jejich preventivní podávání, nejsou zcela bez rizika (mohou způsobit krvácení) a nelze je podávat úplně všem rizikovým cestujícím.

Jedním z důležitých kroků k prevenci vzniku žilní trombózy je tedy prevence dehydratace, jinými slovy dostatečný příjem tekutin během delších cest dopravními prostředky po silnici nebo ve vzduchu. Ideálním nápojem je čistá voda, v případě silnějšího pocení v horkém prostředí vody více mineralizované, a to nesycené. Sycené totiž poměrně rychle potlačují pocit žízně, a příjem tekutin by tak mohl být snížen. Optimální příjem je 2–3 litry během delších letů nebo jízd, při výraznějším pocení a u rizikových osob i větší. 

Dalšími preventivními opatřeními je cvičení nohou, které lze provádět i vsedě (zvedání paty a špičky), nošení volných oděvů a kompresních punčoch – výrazný preventivní účinek kompresních punčoch při dlouhých letech byl vědecky ověřen.

U extrémně rizikových osob s opakovaným výskytem žilních trombóz někdy lékaři doporučují jednorázovou aplikaci subkutánní injekce léků (heparinu) i za cenu mírně zvýšeného rizika krvácení. Přesto či právě proto je i v tomto případě nutné dodržet dostatečný příjem tekutin a alespoň menší pohybovou aktivitu.

Pro optimální zpracování jídla potřebujeme dostatek tekutin jak před jídlem, tak během jídla, případně i po jídle. Důležitý je reálný objem konzumovaných tekutin. V běžném životě nevypijeme krátce před jídlem litr či více tekutin. Běžné napití představuje asi 1 dcl tekutiny, oblíbený lok 25–35 ml. V průběhu standardního hlavního jídla je obvyklé vypít 400–500 ml nápoje, při slavnostních hostinách s předkrmy zhruba 800 ml. Pokud konzumujeme stravu s vyšším podílem vody, například zahajujeme řidší polévkou, můžeme počítat s menší dávkou tekutin k pití. V současném stravování formou rychlého občerstvení jde však spíše o suchou stravu, často se smaženými či pečenými pokrmy, které vyžadují více průběžného zavlažování.

Dostatek tekutin před jídlem nám umožní mít k dispozici dostatek slin, které potřebujeme při kousání a rozžvýkání soust. Ta se slinami promísíme, a tím startujeme první kroky úspěšného trávení. Průběžné zapíjení soust nám pak umožní zajistit v žaludku žádoucí řidší konzistenci rozžvýkané potravy. Jen tak ji žaludek dokáže úspěšně promísit s žaludeční šťávou a dostatečně řídkou pak odesílat k dalšímu trávení do střeva.  

Z hlediska stravitelnosti je významnější dostatek tekutin než jejich druh. Pro mobilizaci produkce trávicích šťáv funguje zejména pravidelnost, prostředí a vůně, z pohledu nápojů pak spíše mírně hořký nápoj (aperitiv). Nahořklý a jemně perlivý nápoj nám vyhovuje k těžkým a tučným jídlům (pivo). Alkohol, zejména koncentrovaný (panák na vytrávení), je však v kombinaci s tučným a smaženým jídlem rizikovým řešením. Často jde o pomyslnou poslední kapku před rychlým převozem do nemocnice s akutní pankreatitidou. Nahořklou kávu pijeme po jídle pro pocit zlepšení trávení i lepší vytrávení.

Děkujeme za odbornou spolupráci při přípravě materiálu Sekci výživy a nutriční péče

Jedním z hlavních faktorů správného fungování léků je to, jak je zapíjíme. Zásadní roli hraje množství a druh tekutiny, která léky dopraví do žaludku a střev. U všech léků totiž stojíme o to, aby se předvídatelně vstřebaly, tedy aby při opakovaném podání účinkovaly při stejné dávce stejně. Když tomu tak není, efekt léku může být příliš malý, nebo naopak příliš velký, což našemu zdraví neprospěje. Pokud tedy konkrétní lék doprovází do trávicího traktu nevhodná tekutina nebo nevhodné (především malé) množství tekutiny, ani velice účinný lék nemusí fungovat. 

Také v této disciplíně medicíny neplatí vše stoprocentně, nicméně existují extrémy i bezpečná řešení  pro užívání léků. Mezi nápoje zcela nevhodné k zapíjení léků patří mléko, grapefruitový džus, nápoje obsahujícími kofein (káva a některé druhy tmavých čajů nebo kolové nápoje), třezalkový čaj a zejména alkohol. Není také vhodné zapíjet léky sycenými nápoji (například sodovkou), protože mohou zvýšit kyselost žaludečních šťáv a vést ke znehodnocení řady léků ještě před jejich vstřebáním. 

Zcela bezpečné je zapíjení léků nejméně 200 ml tekutin, a to čistou chladnou vodou nebo vodou minerální. V případě vysoce mineralizovaných vod je třeba dát pozor na vyšší obsah sodíku, který by mohl snížit účinek léků proti vysokému krevnímu tlaku, případně by mohl bránit úspěšné léčbě srdečního selhání. Naopak, je-li v minerální vodě hořčík, případně draslík, jde o velice příznivé faktory, které mohou léčbu vysokého krevního tlaku i srdečního selhání vhodně doplňovat. Určité močopudné léky, používané při léčbě srdečního selhání, totiž mohou hladiny těchto minerálních látek snižovat. 

Děkujeme za odbornou spolupráci při přípravě materiálu Fóru zdravé výživy